Magické Orkneje: Co všechno jsme našli na dalekém severu?

V závěrečné kapitole naší psí expedice zabloudíme na mystické souostroví Orkneje, které leží na sever od Velké Británie. Jaká tajemství se v této zapomenuté části Skotska ukrývají? 

Už samotná plavba na severní ostrovy je nezapomenutelným zážitkem sama o sobě. Tedy alespoň pro psy a lidi z vnitrozemského státu, jako je Česká republika, určitě. Opět nasedáme do auta a vjíždíme na rozhoupaný trajekt v Thursu, nejsevernějším městě Británie. Počasí je zde ještě o něco divočejší než v jiných částech skotské vysočiny. Je mlha, hustě sněží a fičí ledový silný vítr. V tomhle marastu se vážně budeme plavit po otevřeném moři? Námořníci přivazují náš automobil těžkými provazy k palubě lodi. To není zrovna povzbudivé znamení. Kdo se chce podívat na Orkneje v zimních měsících, musí mít pro strach uděláno. Tak honem, ať už tu hrůzu máme za sebou…

Dramatická plavba

Já a Amy nakonec překvapivě absolvujeme zhruba hodinu a půl dlouhou cestu trajektem bez nejmenších potíží. Zato páníčkům rozkolíbaná paluba nedělá moc dobře. Trocha nervozity je však rychle vykoupena dramatickými výhledy z lodi. Při příjezdu na Mainland, největší z Orknejských ostrovů, nás vítají z mlhy vystupující monumentální holé útesy sousedního ostrova Hoy. Zahlédneme i 137 metrů vysoké osamocené skalisko zvané Old Man of Hoy, které tu trčí z oceánu. Mohutné mořské vlny stříkají všude kolem. Připadáme si jako Vikingové na jedné ze svých objevitelských výprav. Konečně jsme dorazili do malebného přístavu ve Stromness. Vyskakujeme na břeh a zahajujeme prohlídku vesnice.

„Tajemné stojící kameny jsou ještě vyšší a zhruba o tisíc let starší než slavné Stonehenge v Anglii.“

 

K čemu sloužily tajemné kameny? Sid má odpověď

Krajina na Orknejích se od té ve zbytku Skotska výrazně odlišuje. Není tu mnoho kopců, jen rozlehlé zelené pláně a prakticky žádné stromy. Také zdejší vesničky svojí kulturou a vzezřením připomínají spíše skandinávské země než Británii. Památka na to, že až do 15. století tyto ostrovy patřily Norsku. Mainland je především rájem pro milovníky dávné historie a archeologie. Nachází se tu totiž nespočet památek z doby kamenné, možná nejvíc v celé Evropě. Můžete si zde například prohlédnout výtečně zachovalé pozůstatky pravěké vesnice Skara Brae, kam můžou i psi. Dále třeba tajemné stojící kameny Ring of Brodgar, které jsou ještě vyšší a zhruba o tisíc let starší než slavné Stonehenge v Anglii. Nikdo přitom dosud nepřišel na to, k čemu tyhle podivné lidské stavby sloužily. Bylo to snad dějiště nějakých magických rituálů? Nebo snad pohřebiště? Podle Sida to byl pravděpodobně první psí záchod…

Na návštěvě v ptačím městě

Patrně nejznámějším klenotem Orknejí je Maeshowe. Záhadná podzemní stavba s nejasným původem, jež svým stářím převyšuje i egyptské pyramidy. Do té mají bohužel zvířecí cestovatelé vstup zakázán. Na Mainlandu jsme si ještě prohlédli jeho hlavní město Kirkwall, kde stojí pompézní katedrála svatého Magnuse a náš páníček ochutnal v likérce Highland Park zdejší whisky. Z Kirkwallu jsme se následně přesunuli na výběžek Marwick Head. Tady na nás čekal asi nejúžasnější zážitek z celých Orknejí – přibližně dvousetmetrové útesy s gigantickou ptačí kolonií. Učiněný ráj pro každého ornitologa. Vrcholu útesů pak dominuje památník britského generála Kitchenera. Věhlasný vojevůdce totiž nedaleko orknejských břehů tragicky zahynul.

„Narazili jsme na prapodivné stavení s českým nápisem.“

Žijí na Hoyi nějací Češi?

Mainland je propojený s několika menšími ostrůvky pomocí důmyslného systému přehrad a mostů. Na jednom z nich – neobydleném Lamb Holmu jsme si prohlédli italskou kapli z druhé světové války. Jinak nás tahle část Orknejí příliš nezaujala. Na úplný konec naší expedice jsme se vypravili trajektem na sousední větší ostrov Hoy. Ten je jako jediný z celého souostroví trochu kopcovatý. V jeho důkladnějším průzkumu nám nicméně zabránilo nepřiznivé počasí. Tak jsme se alespoň prošli v hustém sněhu k nejvyšší hoře Orknejí Ward Hillu (481 metrů nad mořem). Rovněž jsme tu narazili na velmi prapodivné stavení s českým nápisem „Chalupa“. Bohužel se nám nepodařilo zjistit komu patří. Žijí snad tady na konci světa nějací naši krajani?

Konec dobrý, všechno dobré

Návštěvou ostrova Hoy naše velkolepá výprava po Skotsku končí. Návrat do Británie nám sice zkomplikoval zrušený trajekt. Nakonec jsme se však vrátili v pořádku na pevninu o den později. Mějte se krásně milí čtenáři a radujte se z maličkostí jako já a Amy.

Sid a Amy

Hurá do víru velkoměsta

V následující etapě naší expedice konečně zavítáme do civilizace a projdeme se velkými skotskými městy Glasgow, Stirlingem, Falkirkem a Edinburghem. Ani příroda však nezůstane opomenuta. Vykoupeme se v křišťálově čistém jezeře Loch Lomond a prozradíme vám, proč se ostrovu Arran přezdívá „Skotsko v malém“.  

S nechápavými výrazy hledíme na vysoké majestátní budovy a proplétáme se nekonečnými davy lidí v ulicích skotského velkoměsta. Sem tam se někomu přimotáme pod nohy. Nikdo nám ale nenadává, spíše naopak. Téměř každý druhý člověk se za námi ohlíží. Někdo se třeba i zastaví, pohladí nás po hřbetě a vyštěkne na naše páníčky otázku: „Are they ridgebacks?“ Zejména Sid si zde nachází armádu fanoušků. Rhodéští ridgebackové jsou v Británii zřejmě dnes vzácní (a to ani jeden z nás dvou není čistý ridgeback). Anebo jsou prostě místní obyvatelé jen neobvykle milí a vstřícní lidé. Ne nadarmo se říká: „People make Glasgow“.

Na české pivo do Glasgow

Na pár dní si odpočineme od řídce obydlené vysočiny a rozhodneme se důkladně prozkoumat největší skotské město Glasgow. Tuhle průmyslovou metropoli provází od 70. let minulého století špatná pověst místa plného pouličních gangů, drobné kriminality a drog. To už je ale dneska hluboká minulost. Po příjezdu do Glasgow nás uvítala moderní rušná metropole, plná hezkých budov a přátelských lidí. Bohužel tu není mnoho historických památek. Za vidění stojí pouze Glasgowská katedrála a přilehlá nekropole, odkud je vynikající výhled na město. Pokud vás ovšem zajímá nakupování, návštěvy koncertů, kin či divadel, pak je právě Glasgow to správné místo. My jsme si dopřáli menší procházku po centru. Prohlédli jsme si velké čtvercové náměstí George Square a zašli si na oběd do dog-friendly hospůdky Butterfly and Pig, kde dokonce čepují české pivo! Glasgow je také výborným výchozím bodem na výlety do okolí, třeba k největšímu skotskému jezeru Loch Lomond.

Zima Amy nezastaví

Loch Lomond je obrovité, nádherné jezero s průzračně čistou vodou a jeho břehy jsou celoročně obsypány davy zvědavých turistů. Amy ale nezůstala jen u koukání a samozřejmě se musela i vykoupat, nehledě na to, že je lehce pod nulou. Poté, co jsme usušili Amy jsme pokračovali v procházce podél vody. Původně jsme chtěli vystoupat na Ben Lomond, nejvyšší horu této oblasti, která se tyčí nad Loch Lomondem. Cesta k ní byla nicméně pokrytá sněhem a ledem a přímo před námi jedno auto kvůli námraze havarovalo. Na základě toho naši páníčci usoudili, že to není moc dobrý nápad a raději jsme si proto vyšlápli jiný kopec, zvaný Conic Hill. Ten je sice výrazně nižší než Ben Lomond, avšak výhledy na jezero jsou z něj úplně stejně fantastické, ne-li lepší. Na vrcholu Conic Hillu se zcela bez dozoru pásly severské krávy, což nám málem přivodilo infarkt. Naštěstí si nás moc nevšímali, takže k žádnému incidentu (překvapivě) nedošlo.

„Místní obyvatelé si vyrábějí vlastní pivo, sýr a whisky.“

Jak jsme potkali tuleně

Z Glasgow to není daleko ani na Arran, nejjižněji položený velký skotský ostrov na západním pobřeží. Arranu se právem přezdívá „Skotsko v malém“, jelikož tu najdete skutečně všechno. Hory, vodopády, kamenité i písečné pláže, archeologická naleziště a menhiry. Místní obyvatelé si také vyrábějí vlastní pivo, whisky a sýr. Nás samozřejmě nejvíce zaujalo to první, přeci jen pocházíme z Česka. Navštívili jsme tedy místní mini-pivovar a poté vystoupili na nejvyšší horu ostrova zvanou Goatfell, která měří 874 metrů nad mořem a tyčí se právě nad zdejším pivovarem. Zbytek pobytu na Arranu nám bohužel zkomplikovalo počasí. Celé čtyři dny v kuse vydatně pršelo, takže jsme museli nějaké výlety oželit. I tak však naše expedice sem stála za to. Podařilo se nám zde například vyfotit z bezprostřední blízkosti malého tuleně, jak se povaluje na skalnatém pobřeží.

Proč se nám v Edinburghu nelíbilo?

Ale zpátky do civilizace. Naší další zastávkou je samotné hlavní město Skotska Edinburgh. Ten nám hodně připomínal Prahu. V Edinburghu se na rozdíl od Glasgow nachází řada historických památek. Tou nejdominantnější je pochopitelně Edinburský hrad. Pejsci do něj ovšem mají vstup zakázán, takže jsme si jej prohlédli pouze z venku. Edinburgh celkově zvířecím cestovatelům příliš nedoporučujeme, neboť je tu opravdu hodně lidí a proplétat se úzkými uličkami s páníčkem na vodítku bylo dost únavné. Rovněž většina atrakcí a restaurací není dog-friendly čili více si to tady vaši dvounožci užijí, když sem pojedou bez vás. Pokud byste však do Edinburghu přeci jen zavítali, tak můžeme vřele doporučit výstup na místní kopec Arthur’s Seat, odkud je parádní výhled na město a palác Holyrood, oficiální sídlo britských monarchů ve Skotsku.

„Většina turistů jezdí do Falkirku kvůli gigantickým, 30 metrů vysokým sochám koní, jimž se říká Kelpies.“

Po stopách velkých bitev

Dnešní kapitolu zakončíme prohlídkou dalšího skotského historického města a tím je Stirling, jenž leží v samotném středu země, asi 60 kilometrů od Edinburghu. I tady mají krásný hrad a dodnes zachovalé původní středověké opevnění. K nejvýznamnější pamětihodnostem patří též starý stirlingský most, na němž se v roce 1297 odehrála památná bitva, v níž skotský národní hrdina William Wallace porazil vojska anglického krále Eduarda. Tuhle událost připomíná rovněž Wallaceův památník, impozantní stavba, jež shlíží na město z nedalekého kopečku. Na cestě mezi Stirlingem a Edinburghem se můžete zastavit v městečku Falkirk. I tady se na konci 13. století Wallace střetl v souboji (tentokrát prohraném) s Angličany. Většina turistů nicméně v současnosti jezdí do Falkirku kvůli gigantickým, 30 metrů vysokým sochám koní, jimž se říká Kelpies. Tihle moderní oceloví obři jsou od roku 2013 nejvyššími skulpturami ve Skotsku, a i my jsme museli uznat, že pohled na ně je vskutku dechberoucí. Příště na štěkanou!

Sid a Amy

Jak jsme mávali Irčanům

Konečně se počasí umoudřilo a naše toulavé tlapky se zase mohou dát do pohybu. Jaké další zajímavosti lze ještě vidět na západním pobřeží Skotska? Podíváme se k obřímu vodopádu pod nejvyšší horou Británie, projdeme se magickým údolím Glen Coe, zavítáme na misku párečků do městečka Oban a nakonec se vydáme do Calgary. Nikoli však do Calgary v Kanadě, nýbrž do toho pravého na ostrově Mull…

Venku je pěkná zima, až nám omrzají uši. Zato se dá ale parádně dovádět v čerstvě napadaném sněhu. Věčně zamračenou oblohu navíc konečně prořízlo pár slunečních paprsků, takže se můžeme zase v klidu vydat na cesty. Z našeho posledního stanoviště ve Fort Williamu je to jen kousek do Glen Nevis („glen“ znamená ve skotské angličtině „údolí“), kde se nachází nejvyšší hora Skotska i všech Britských ostrovů – Ben Nevis, vysoká 1345 metrů nad mořem. Na výstup na vrchol si v nepříznivých zimních podmínkách netroufáme (schováme si jej až na léto) a proto zaparkujeme náš vůz u Visitor Centra a vydáme se na mnohem bezpečnější a neméně atraktivní výlet ke zdejším vodopádům.

Statečné srdce, obří vodopád a hon na ovci

Absolvujeme zhruba 20kilometrový pochod skrz Glen Nevis. Je to vskutku impozantní široké údolí, sevřené mezi nejvyššími vrcholy Británie. Celou cestu sněží a úzká silnice není v příliš bezpečném stavu, takže jsme docela rádi, že jdeme pěšky. Míjíme tzv. parkoviště „Statečného srdce“. Svůj neobvyklý název dostalo podle stejnojmenného hollywoodského filmu, který se zde natáčel v polovině 90. let, a právě na tomto místě štáb Mela Gibsona parkoval své automobily. Jak se blížíme k vodopádům, terén začíná mírně stoupat. Než se nadějeme, už si to šlapeme do regulérního kopce. A závěrečná etapa našeho výletu opravdu stojí za to. Musíme se škrábat po velice příkré, skalnaté stezce po úpatí hory, kde prý už nejeden turista zaplatil za svoji neopatrnost životem! Přeskakujeme kluzké kameny, kořeny stromů a potůčky vody, vyvěrající ze skály. S vratkým a nemotorným páníčkem na vodítku se tu vůbec neprochází lehce. Aby útrap nebylo málo, ještě jsme tu narazili na jednu ovci, co před námi neustále provokativně utíkala. My s Amy jsme samozřejmě chtěli běžet za ní, což přivádělo páníčky k šílenství. Nakonec jsme nicméně dorazili v pořádku do cíle, kde se nám naskytl úchvatný výhled na druhý nejvyšší vodopád ve Skotsku, vysoký přes 120 metrů. Až pod něj jsme se však bohužel nedostali, neboť bychom museli přeručkovat po laně, nataženém přes ledovou řeku. Třeba někdy příště.

„Většina místních obyvatel byla brutálně vyvražděna anglickou armádou.“

Byl to vážně masakr

Na druhý den se rozloučíme s Glen Nevis a směřujeme autem dál do zřejmě nejznámějšího skotského údolí, zvaného Glen Coe. Opět se kocháme senzačními výhledy na horské hřebeny. Uprostřed údolí se rozkládá malá, leč docela rušná vesnička Glen Coe village, kterou nechvalně proslavil strašlivý masakr, jenž se tu odehrál na konci 17. století. Většina místních obyvatel byla brutálně vyvražděna anglickou armádou. Temnou událost dnes připomíná památník, stojící v centru vesnice. Pomineme-li jeho hrůznou historii, Glen Coe je kouzelným místem se spoustou nádherných procházek, například k velkému rybníku, který nechal před asi 200 lety zřídit jistý skotský lord pro svou kanadskou manželku, aby se tu cítila jako doma. A vážně si tu jeden pes připadá jako na lovu v kanadské divočině. Sluší se také dodat, že v Glen Coe jsme zažili asi nejnižší teploty z celé naší skotské výpravy, kolem 10 stupňů pod bodem mrazu.

Skotské Koloseum a večeře pro psy

Znovu se uvelebíme na zadním sedadle automobilu a z Glen Coe se přesouváme do Obanu, jednoho z nejkrásnějších přístavních měst na západním pobřeží. V létě tu údajně kvůli návalu turistů až trojnásobně stoupne počet obyvatel a není se vůbec čemu divit. Objevili jsme tu hned čtyři dog-friendly hospůdky. Doporučit můžeme třeba Oban Inn, přímo vedle přístavu a zejména pak Lorne Bar, kde mají dokonce psí menu! Tak nám páníčci každému objednali misku chutných párečků. Zdejší kuchař je vážně machr. V Obanu je též továrna na výrobu whisky a tzv. McCaig Tower, zajímavá stavba, připomínající římské Koloseum. Je z ní vynikající výhled na celý záliv. Jakmile dokončíme prohlídku Obanu, nasedáme na trajekt a vyplavíme se odtud na jeden z největších skotských ostrovů, jenž se rozkládá naproti městu – Mull.    

„Tenhle zapadákov na konci světa dal jméno známé kanadské metropoli.“

Nejlepši fish and chips

Musíme se přiznat, že Mull nás maličko zklamal. Příroda je tu sice opět fantastická, avšak na prohlídku tohoto ostrova podle nás stačí maximálně jeden den. Nejatraktivnější je nejspíš jeho severní část, kde se nachází jediná větší vesnice – Tobermory. Prošli jsme se okouzlujícím přístavem s barevnými domky. Na pobřeží stojí bílá dodávka, kde prodávají „fish and chips“ a údajně mají nejlepší rybu s hranolkami ve Skotsku. Zda se toto tvrzení zakládá na pravdě, nedokážeme říct, jídlo nám tu ovšem chutnalo náramně. Kousek od Tobermory leží osada Calgary. Ano, právě tenhle zapadákov na konci světa dal jméno známé kanadské metropoli. V původním Calgary jsme přespali na místní rozlehlé písečné pláži. Jinak tu není nic moc co dělat, a tak pokračujeme v naší expedici.

Nebezpečná vyjížďka

Nedaleko od Mullu je miniaturní ostrůvek Seil, oddělený od pevniny pouze úzkým průlivem, přes nějž vede starý kamenný most. Je to zajímavá představa, když si uvědomíte, že tenhle malý potůček je ve skutečnosti Atlantský oceán. Na Seilu jsme navštívili vesnici Ellenabeich, kde mají roztomilé bílé domečky se sudy. Dlouho se tu však nezdržíme, neboť je před námi ještě dlouhá cesta. Výpravu po západním pobřeží ukončíme na poloostrově Kintyre. Z jeho nejjižnějšího výběžku, Mull of Kintyre je za jasného počasí vidět na pobřeží Severního Irska. Dostat se sem však zvládnou jen ti nejodvážnější řidiči. K Mull of Kintyre totiž vede jen jediná silnice, kterou si troufáme označit za nejužší a nejrozbitější vozovku v Británii (a to už je samo o sobě co říct). Cestou se navíc občas musíte vyhýbat traktorům, takže máte co dělat, abyste nezapadli do okolní bažiny. Také tu dost často bývá mlha, že není vidět ani na krok. Pokud ale máte dostatek kuráže, můžeme tenhle výlet jenom doporučit. Nám se na určené místo, navzdory spoustě strachu a nervozity dojet podařilo a překvapivě bylo i docela hezky. Takže jsme zamávali Irčanům na druhé straně moře a jeli zas zpátky.

Co náš čeká příště?

V následujícím příspěvku se podíváme k největšímu skotskému jezeru Loch Lomond. Vyplujeme na ostrov Arran a nakonec si od přírody trochu odpočineme a vydáme se objevovat historické památky do ulic velkých měst Glasgow, Stirlingu a Edinburghu. Přejeme vám hezký chlupatý den!

Sid a Amy

A pak že ve Skotsku nemají bílé pláže

Dnes můžete spolu s námi zavítat do skotského kraje Lochaber, kde je toho k vidění (a očuchání) opravdu hodně. Co byste si v této malebné oblasti rozhodně neměli nechat ujít?

A zase na cestě. Amy se na zadním sedadle neuvěřitelně roztahuje, takže já (Sid) musím sedět namáčknutý na dveřích, jako bych byl nějaká čivava. Páníčci se neustále věnují řízení a ani trochu si mě nevšímají, takže je tady hrozná nuda. Jak bych se jenom zabavil? Už to mám! Začnu vypouštět plyny, ať je nějaká zábava. Povedlo se! To je ale zápach. V autě je teď dokonale nedýchatelno. Páníčci stahují okýnka (tím pádem dost prší a fouká dovnitř) a nadávají mým směrem. Alespoň mi konečně věnují pozornost. Už tam budeme? Ano! Dorazili jsme na místo. Náš vůz triumfálně přijíždí do další lokality, kterou jsme opravdu hodně chtěli navštívit – do skotského Glenfinnanu…

Jako skotští povstalci

Parkujeme u místního Visitor Centre a před námi se otevírá bombastická vyhlídka na zdejší záliv, obklopený nevysokými horami. Ještě na parkovišti posnídáme granule (páníčci si koupili kafe) a vyrážíme na průzkum. Glenfinnan je naprosto miniaturní vesnička, kde žije snad jen pár desítek stálých obyvatel. Přesto nabízí hned dvě fantastické atrakce, jež sem lákají desetitisíce turistů ročně. Tou první je památník skotského národního hrdiny – Karla Eduarda Stuarta (ve Skotsku je ovšem známý spíše coby Bonnie Prince Charlie). Tento statečný člověk prý vedl v polovině 18. století neúspěšné skotské povstání proti anglickému králi. A právě v Glenfinnanu poprvé zformoval svoji armádu. Jeho rebelie byla nicméně potlačena, sám princ Karel ze země uprchl a skotská vysočina byla potrestána nejhoršími represemi ve své historii, z nichž se vzpamatovává prakticky dodnes. Tak nám vlastně není jasné, proč Skotové tohoto „hrdinu“ tolik milují, inu lidé jsou zkrátka zvláštní tvorové. Princův památník je ale každopádně pěkný a vede kolem něj hezká procházka podél zálivu. Většina cestovatelů však stejně přijíždí do Glenfinnanu kvůli té druhé atrakci a tou je slavný železniční viadukt, známý z filmů o malém čaroději Harry Potterovi.

„Právě zde totiž byli vycvičeni českoslovenští parašutisté, kteří bojovali v britských jednotkách za druhé světové války, a to včetně slavných atentátníků Gabčíka a Kubiše.“

Jak jsme zahlédli vlak Harryho Pottera

Samotný viadukt, postavený někdy na začátku 20. století, vypadá přímo úchvatně a skutečně po něm jezdí parní vlak, kterým se můžete (za nemalý peníz) také svézt. Nám nicméně přišlo zajímavější prohlédnout si jej jenom z venku a raději jsme se prošli po horské stezce k nedalekému muzeu Harryho Pottera, kde se dají nakoupit všemožné suvenýry, spojené s filmem. Jediné negativum bychom viděli v opravdu vysokém množství turistů, co Glenfinnan každoročně navštěvuje. Vzhledem k tomu, že jsme zde potkali návaly lidí i v zimě, nechceme si ani představovat, jak musí být tato maličká vesnička přelidněná v hlavní sezóně. Z Glenfinnanu se následně přesouváme do Arisaigu. Tahle zdánlivě bezvýznamná pobřežní vesnice jistě zaujme každého návštěvníka z Česka či Slovenska. Právě zde totiž byli vycvičeni všichni českoslovenští parašutisté, již bojovali v britských jednotkách za druhé světové války, a to včetně slavných atentátníků Gabčíka a Kubiše, zodpovědných za likvidaci nacistického pohlavára Reinharda Heydricha. Naši udatní vojáci tu mají postavený malý pomníček s nápisem v češtině.

Plány nám překazila bouře!

Po prohlídce Arisaigu opět nasedáme do auta a míříme o dalších pár desítek kilometrů dál do místa zvaného Morar. Tady se nám s Amy líbilo asi nejvíce, neboť se tu nachází jedna z největších bílých písečných pláží ve Skotsku. Říká se jí Silver Sands. Byli jsme se tedy po ní proběhnout a užili si daleko větší zábavu, než je prohlídka nějakých památníků. Po hodině sportu si dáme večeři a přespíme v autě na zdejším parkovišti. Nikde není ani noha, takže máme celé pobřeží jen pro sebe. Paráda! Druhý den pokračujeme do přístavního městečka Mallaigu, odkud jsme se měli v plánu plavit na malé skotské ostrůvky Rum a Eigg. Bohužel nás zradilo počasí. Zrovna, když jsme dorazili do přístavu, zasáhla zemi silná větrná bouře. Tyto věci se hold ve Skotsku stávají často, proto si zejména v zimních měsících dávejte pozor, když cestujete na ostrovy. Můžete totiž na nich snadno zůstat uvěznění. S ohledem na počasí jsme se rozhodli neriskovat a naši plavbu odložili na neurčito. Mallaig nám nepřišel nijak zajímavý, proto se vracíme zpátky a směřujeme do Fort Williamu, jedné z největších a nejnavštěvovanějších obcí na vysočině.

„Lodě zde musejí překonat výškový rozdíl kolem 28 metrů.“

Pejskové v muzeu

Fort William je něco jako skotský „Špindlerův Mlýn“. Nevelké, leč turisticky nesmírně populární městečko, na nějž shlíží nejvyšší hora Britských ostrovů Ben Nevis. Kvůli škaredému počasí jsme byli nuceni v něm pobýt hned několik dní. Díky tomu jsme si však zvládli město pořádně prohlédnout. Ze zdejších atrakcí určitě doporučujeme Neptunovo schodiště – impozantní systém osmi zdymadel na Kaledonském kanále, který spojuje východní a západní pobřeží Skotska. Lodě zde musejí překonat výškový rozdíl kolem 28 metrů! Dále také muzeum skotské vysočiny. Ano, čtete dobře, nás Sida a Amy, dva velké neposedné psy skutečně pustili do muzea! To se nám snad ještě nikdy předtím (ani potom) nestalo.

Fantastické hamburgery

Ve Fort Williamu je rovněž celá řada dog-friendly restaurací a hospůdek, například Grog and Gruel. Nicméně naším absolutním favoritem je podnik zvaný Crofter, stojící přímo na náměstí. Mají zde fantastický výběr hamburgerů a milý personál pejsky doslova zbožňuje. Dostali jsme zadarmo vodu a sušenky ještě dříve než, si páníčci stačili objednat. Naopak nedoporučujeme restauraci Great Glen, kam domácí mazlíčci nesmí. Z Fort Williamu se dá jet vlakem do zmiňovaného Glenfinnanu – vesnice co jsme navštívili předtím. Bohužel ani tento plán nám nevyšel, jelikož koleje zasypal sníh. Nezbývá nám tedy nic jiného než sedět na hostelu a čekat až se počasí umoudří. Snad brzy zase vyrazíme na cesty. Mějte se bezvadně!

Sid a Amy

Z vesnice hrůzy na nejslavnější skotský hrad

Dnes vám vaši oblíbení chlupatí cestovatelé Sid a Amy přiblíží svoji čmuchací expedici po severozápadním pobřeží Skotska, při které navštívíme děsivou vesnici Plockton, legendární hrad Eilean Donan a odlehlé osady Glenelg a Corran.  

 Je další, nádherně pochmurný deštivý den. Úchvatná, kopcovitá krajina se halí do oblaků neprostupné mlhy a náš starý automobil uhání po uzoučké, leč celkem udržované horské silničce. Já a Amy se válíme na prostorném zadním sedadle a jako obvykle většinu cesty prospíme. Jen sem tam vystrčíme hlavu z okýnka, abychom se pokochali výhledem na stáda ovcí a huňatých severských krav, co se tady volně procházejí přímo uprostřed vozovky. Pasáček nikde, a tak si říkáme, co by se asi tak stalo, kdybychom si jednu ovečku vzali s sebou domů, to by bylo legrace. Našim dvounožcům se to ale nezdá jako dobrý nápad, takže pokračujeme v jízdě bez přijímání nových chlupatých pasažérů…

Tajemný přístav

Naší první zastávkou je vesnice s názvem Plockton. Zaparkujeme u vlakové stanice a jdeme se proběhnout po okolí. Vydáme se po úzké (a pěkně rozbahněné) pěšince podél pobřeží a míříme k místnímu hradu/zámku. Cestou se prodíráme skrz nádherný rododendronový les. V Plocktonu se vůbec nachází řada stromů a rostlin, které byste v této zeměpisné šířce rozhodně nečekali, například palmy. Díky nim zdejší záliv vypadá spíše jako nějaký přístav v Řecku či Chorvatsku, tedy až na to počasí. Zámek je na skotské poměry docela zachovalý, nicméně alespoň zrovna prochází rekonstrukcí. Příliš se u něj nezdržujeme a pokračujeme do centra vesnice. Projdeme se přístavem, jenž za dnešního sychravého počasí, kdy na ulici není ani noha působí vskutku tajemně až strašidelně. Plockton je totiž neodmyslitelně spjatý s kultovním britským hororem ze 70. let Wicker Man, jehož exteriéry se natáčely právě zde. Při vzpomínce na něj nám trochu přeběhne mráz po zádech. Vyzkoušíme si ještě pár místních lesních procházek. Je jich tu opravdu obrovské množství a některé nabízejí fantastické výhledy na moře. K večeru se vracíme k autu. Povečeříme něco z našich skromných zásob a přespíme přímo ve voze. Snad se nám dnes nebudou zdát děsivé sny…

„Také tuhle lokalitu proslavili filmaři. Mimo jiné tu vznikl americký snímek Highlander.“

Stavba, co vyrůstá z moře         

Jen co se ráno probudíme, už jsme zase v pohybu (respektive auto, ve kterém ležíme se hýbe) a přesouváme se o několik desítek kilometrů dál k hradu Eilean Donan. Jedná se o jeden z nejznámějších a nejfotografovanějších skotských hradů vůbec, usazený na malém ostrůvku, který spojuje s pevninou kamenný most. Hrad tedy za přílivu vypadá jako kdyby vyrůstal přímo z moře. Co na tom, že většina současného Eilean Donanu byla zbudována až ve 20. století (původní středověká stavba byla v průběhu historie několikrát srovnána se zemí). Také tuhle lokalitu proslavili filmaři. Mimo jiné tu v roce 1986 vznikl americký akční fantasy snímek Highlander. Poté co si dostatečně prohlédneme a nafotíme hrad se ještě zastavíme v nedaleké vesničce Dornie, kde dokoupíme zásoby jídla. V Dornie je i přes zimu otevřený obchod, hotel i hospoda, což je vzhledem k velikosti této obce docela vzácnost. Nastartujeme vozidlo a zamíříme do Glenelgu, další odlehlé skotské vesnice, jež se nachází v překrásném horském údolí, zhruba hodinu jízdy od Eilean Donanu.

Jako v Alpách

Výprava do Glenelgu nám trochu připomíná Applecross nebo takové malé Alpy. Také tady je třeba překonat maličkou jednoproudou silnici skrz zasněžené kopce. Jedna zatáčka střídá druhou, po prudkém stoupání následuje ještě prudší klesání, nicméně ty výhledy vážně stojí za to. Podél vozovky dokonce zahlédneme skupinky divokých koz. Konečně přijíždíme do vesnice a parkujeme u zálivu. Vydáme se na průzkum údolí po lesní stezce směrem na Tostaig. Široká pěšina vede do celkem strmého svahu. Je odtud vidět na Glenelg, Kyle of Lochalsh a ostrov Skye. Zhruba po pěti kilometrech scházíme z vrchu dolů na pláž a trochu si zaběháme v písku. Při dovádění u vody se na nás připlaval podívat jeden zvědavý tuleň, avšak ulovit se nám ho nepodařilo. Pokračujeme v procházkování až do setmění, kdy se vracíme k našemu „pojízdnému domečku“.

Zašli jsme na pivo do Glenelg Inn

V Glenelgu mají docela útulný hostinec, nazvaný prostě Glenelg Inn. Suší i zmoklí psi mají vstup povolen, a dokonce se tu mohou ohřát na vlastní pohodlné matraci u krbu. Jedinou vadou na kráse je, že v zimních měsících tady nevaří. Tak si naši páníčci akorát dali něco k pití, navečeřet se budeme muset ze zásob. Nocujeme poblíž přístavu, odkud jezdí trajekty na Skye.

„Dá se odtud dojít na prakticky neobydlený skotský poloostrov Knoydart, přezdívaný poslední divočina v Británii.“

V zemi nikoho

Vstáváme druhý den asi v 9.00 ráno. V Glenelgu jsou velmi čisté a udržované veřejné záchody a sprchy. Jsou otevřené celoročně a můžete je využít pouze za dobrovolný příspěvek, což naši lidští společníci velmi ocenili. My se samozřejmě koupat nemusíme (alespoň ne tak často). Z Glenelgu následně vyrážíme do další vesnice zvané Corran. Tato malebná osada čítající snad jen pár desítek stálých obyvatel leží uprostřed dech beroucích horských vrcholů. Navíc se odtud dá dojít pěšky na prakticky neobydlený skotský poloostrov Knoydart, místními přezdívaný „poslední divočina v Británii“ a má se na něm nacházet nejodlehlejší hospoda v zemi. Do Knoydartu jsme se však nakonec nevydali a spokojili se s kratším výletem ke zdejšímu horskému jezeru s vodopádem. Po cestě jsme narazili na spousty srnek a jelenů a byli z nich celý paf!

A zase na cestě!

Přestože nás Corran svojí divokou krásou naprosto uhranul, v zimě tu bohužel nefunguje žádná restaurace, ani obchod a proto zas šlápneme na plyn a poposuneme se o pořádný kus cesty dále – přes kraj Lochaber až k magické „vesnici Harryho Pottera“ Glenfinnan. O té vám však napíšeme zas někdy jindy. Mějte se krásně!

Sid a Amy

Drsná nádhera ostrova Skye: Jak naši páníčci unikli sežrání?

Z ostrůvku Raasay vás dnes vezmeme na větší a známější Skye, což je jedno z nejúžasnějších a nejpopulárnějších míst ve Skotsku vůbec. Putování po tomto ostrově však má i své stinné stránky, které není radno podceňovat. Chcete vědět, jak naši dvounožci jen o vlásek utekli „sežrání zaživa“?

Skye leží u severozápadního pobřeží Británie a jedná se o jeden z největších skotských ostrovů (největší v rámci souostroví Vnitřní Hebridy). Přesto se dá objet kolem dokola autem za jediný den. Jeho velkou výhodou je, že se na něj dá od 90. let minulého století dopravit po mostě (Skye Bridge), který najdete v přístavním městečku Kyle of Lochalsh, takže nemusíte podstupovat plavbu po moři. Tolik základní fakta. My s Amy jsme se na Skye podívali hned dvakrát, a to v létě i v zimě, přičemž oba výlety měly své plusy i zápory. Pojďme si je očichat podrobněji.

Ve stopách dinosaurů

Ne náhodou je Skye jedním z turisticky nejpopulárnějších míst celého Skotska. Na své si tu totiž přijdou milovníci hor, historie, archeologie, filmu, zvířat i whisky. Na ostrově se nachází zříceniny čtyř středověkých hradů, z nichž nejznámější a nejzachovalejší je zřejmě Dunvegan Castle. Je zde také muzeum dinosaurů (na zdejším pobřeží se našly zkamenělé otisky jejich stop) a palírna známé whisky Talisker. V hlavním městě Skye – Portree, ve kterém trvale žije jen asi dva a půl tisíce lidí, si můžete dát oběd nebo si pronajmout loď a vypravit se na pozorování tuleňů či velryb (což je ovšem atrakce, jež je obvykle dostupná ve všech přímořských městech a vesnicích skotské vysočiny čili není nutné ji absolvovat zrovna tady). Ti z vás, co rádi chodí do kina určitě rozpoznají v místní krajině lokace, jež byly použity při natáčení hollywoodských snímků Prometheus, Flash Gordon nebo Hvězdný prach. 

„Skalnaté vrcholy ostrova Skye disponují dost možná nejkrásnějšími a nejdramatičtějšími výhledy z celé země.“

Skotačení ve skalách

Nás však nejvíce uchvátily zdejší horské stezky, které jsou naprosto ideální pro provětrání vašich dvounožců. Záleží samozřejmě na jejich (a vaší) kondici. Skye nabízí celou řadu různě obtížných treků, od šíleností jako je výstup na nejvyšší horu ostrova Sgurr Alasdair (992 metrů nad mořem), k jejímuž zdolání potřebujete minimálně základní horolezecké schopnosti a vybavení, až po celkem nenáročné příjemné procházky. Jelikož s Amy patříme k aktivně lenivým pejskům, tak jsme si nakonec vybrali dva středně obtížné pochody – jeden k impozantní jehle zvané Old Man of Storr a druhý skrz skalnatou soutěsku Quiraing (obě najdete v severní části ostrova). V Quiraingu jsme posléze také přespali ve stanu. Skalnaté vrcholy ostrova Skye disponují dost možná nejkrásnějšími a nejdramatičtějšími výhledy z celé země. Zejména za pochmurného skotského počasí si zde doopravdy připadáte, jako když vás někdo přenesl do nějaké tajemné mytologické říše. Prostě pastva pro oči! Akorát si při stoupání po strmých a uzoučkých pěšinách dávejte pozor na místní faunu. Amy tu jednou zahlédla zajíce a málem strhla páníčka na druhém konci vodítka do propasti…

Jak nás málem odnesl vítr

Jaká jsou tedy negativa? Pokud se na Skye vypravíte mimo sezónu v zimě, doporučujeme se dobře připravit především na vrtkavé klimatické podmínky. Třeba my jsme na tomto ostrově zažili snad nejhorší větrnou bouři v životě, při níž nám silný ledový vichr málem převrátil auto a odnesl Amy (nepřeháníme)! Hlavně při výletech do hor mějte na paměti, že počasí se může velice rychle měnit doslova z minuty na minutu. V létě je zase největším nepřítelem každého návštěvníka neskutečně otravný hmyz. Skotští „midges“, o nichž už jsme si říkali už v našem starším článku, se na Skyi vyskytují v opravdu hojném počtu a při stanování v Quiraingu nám páníčky téměř sežrali zaživa! Museli se před nimi uchýlit na celou noc do stanu a do rána nevystrčit ani nos. Nám psům tito drobní živočichové naštěstí příliš nevadí. K záporům také bohužel patří vysoká popularita této lokality. V hlavní sezóně může na ostrově se sotva deseti tisíci obyvateli pobývat až 60 000 turistů čili počítejte s ucpanými silnicemi, přeplněnými restauracemi a beznadějně vyprodanými hotely.

Rozloučení s ostrovem

Přes všechny překážky však rozhodně nelze při průzkumu Skotska ostrov Skye vynechat a výlet na něj si velmi rádi kdykoli zopakujeme. Naše výprava nás nyní zavede zpátky na britskou pevninu do vesničky Plockton. O té si nicméně povíme zase příště. Tak pravou tlapou vpřed!

Sid a Amy

Zapomenutý ostrůvek Raasay: Jak jsme vylezli na „kyblíkovou“ horu

V další části naší výpravy jsme se vydali na vůbec první skotský ostrov – malý, leč nádherný Raasay. Na pouhých šedesáti čtverečných kilometrech zde najdete více turistických atrakcí, než byste na první pohled čekali.  

Vy lidští cestovatelé to už dneska nemáte vůbec jednoduché. Většina naší planety je ve 21. století natolik prozkoumaná, že i když přijedete do sebezapadlejšího místa na Zemi či vylezete na sebenáročnější horu, téměř nikdy nebudete prvním člověkem, ani prvním Čechem (a občas ani prvním rodákem z Častonína na Pelhřimovsku), co danou lokalitu navštívil. To my psi to máme o dost jednodušší a pro získání nějakého toho historického prvenství se většinou nemusíme příliš namáhat. Nebo snad znáte nějakého jiného chlupatého čtyřnožce, původem z České republiky, který někdy zavítal na skotský ostrůvek Raasay? A ještě na první pokus zdolal jeho nejvyšší vrchol?

Z ostrova na ostrov…a pak zase na ostrov!

Raasay je maličký a turisty často neprávem přehlížený ostrov, ležící na dohled od severozápadního skotského pobřeží. Přitom právě tady jsme si užili jeden z nejlepších psích výletů vůbec. Ačkoli po moři je to z našeho bývalého bydliště v Applecrossu, co by (zdatný) páníček tenisákem dohodil, po silnici se na něj musíme dopravit pořádnou oklikou. Vlastně pokud na Raasay pojedete z jakékoli části Británie, musíte se nejdříve dostat na sousední, větší a turisticky výrazně populárnější Skye (o něm si povíme třeba příště). Nejsnadnější cesta z pevniny na tento ostrov (počkat není náhodou Británie taky ostrov?!) vede přes most za městečkem Kyle of Lochalsh. Poté musíte pokračovat autem až do vesnice Sconser, odkud jezdí každou půl hodinu trajekt na Raasay. A tak jsme s Amy absolvovali naši úplně první plavbu po moři. Naštěstí trvala pouze asi 25 minut a celou jsme ji strávili s páníčky v autě. No, řekneme vám, na šlapadle na Slapech to možná houpalo i víc, takže se není čeho obávat.

„Silnici postavil místní farmář Calum MacLeod vlastníma rukama, jen za pomoci kolečka a lopaty.“

Procházka po Calumově silnici

Konečně vyskakujeme jak staří námořníci z našeho vratkého plavidla na břeh a pouštíme se do zkoumání tohoto bohem zapomenutého místečka. Přestože se Raasay dá objet kolem dokola za jediný den, je zde vskutku co objevovat a najdete tu věci, jaké byste na tak maličkém ostrově rozhodně nečekali. Například koleje, které jsou pozůstatkem pracovního tábora pro německé zajatce z první světové války. Na Raasayi se také narodil jeden z nejvýznamnějších skotských básníků Sorley MacLean a v 18. století se ve zdejších chatrčích ukrýval vůdce skotského povstání a národní hrdina Bonnie Prince Charlie. Nás ovšem nejvíce zaujala tzv. Calumova silnice. Jedná se o na první pohled běžnou pozemní komunikaci, kterou však před zhruba 50 lety postavil místní farmář Calum MacLeod vlastníma rukama, jen za pomoci kolečka a lopaty. Učinil tak z vlastního rozhodnutí, neboť tehdejší úřady odmítaly v této části ostrova vybudovat silnici kvůli nízké populaci. Tomu se říká hrdinství.

Když hrad brání ovce

Přímo u Calumovy silnice se nachází rovněž působivá zřícenina středověkého hradu Brochel, co vyrůstá přímo ze skály nad mořskou hladinu. Bohužel jsme si jej nemohli pořádně prohlédnout, protože v okolí stavby se nacházelo vysoké množství ovcí (pasoucí se stádo dobytka poblíž hradních zřícenin je vůbec ve Skotsku velice častý jev). Vydali jsme se tedy raději na procházku po pobřeží. I přes deštivé a větrné počasí zde bylo vskutku nádherně. Nikde ani jediný člověk, jen my, podmanivá příroda, skály a šplouchající oceán. Naši páníčci prý dokonce zahlédli v zálivu skákat delfíny a byli z toho celí u vytržení! To mě a Amy zajímají spíše věci, co se dají zblízka očichat (nebo počůrat). Na Raasayi je spousta vhodných míst na stanování, které je na ostrově povolené prakticky všude.

„Většina cesty vede po opravdu velmi bažinaté stezce, kde se často propadáte až po břicho do bahna.“

Bahnitá cesta na vrchol

 Patrně největším zážitkem z návštěvy Raasaye byl pro nás výstup na jeho nejvyšší bod – horu (nebo spíš kopec) Dun Caan. Tento zdánlivě vznešený název ve skotské gaelštině by se dal volně přeložit jako „kyblíková hora“. Bývalá sopka totiž svým tvarem vážně připomíná kbelík a při pozorování okolních vrcholů ji tak vždycky bezpečně poznáte. Dun Caan měří pouhých 444 metrů nad mořem, avšak nenechte se zmást čísly. Výšlap na ní není vůbec jednoduchý. Většina cesty vede po opravdu velmi bažinaté stezce, kde se často propadáte až po břicho do bahna (lidé jenom po kotníky). A pokud vyrazíte (jako my) přímo z přístavu, tedy z nulové výšky od moře, zabere vám to pěkných pár hodin. Kdybychom neměli čtyři nohy a drápy a páníčci nám nenesli vodu a svačinu, tak nevím nevím, jestli bychom ještě měli v cíli chuť na nějaké skotačení. Námaha nicméně stála za to. Z vrcholu Dun Caanu je parádní výhled na celý ostrov a také na Skye, neobydlený ostrůvek Rona a naše někdejší bydliště v Applecrossu. Prostě paráda!

Navštivte Raasay House

Výlet na Raasay jsme zakončili návštěvou tzv. Raasay House, což je jediný hotel, hospoda a restaurace na ostrově. Nachází se poblíž největší zdejší vesnice Inverarish, kde funguje i malý obchod. V Raasay House vaří velmi dobře, obsluha byla milá a část zařízení je „dog friendly“ čili vřele doporučujeme. Tato rozlehlá budova kdysi patřila místnímu lordovi, nyní je ovšem v podstatě ve vlastnictví ostrovních obyvatel. Raasay též disponuje vlastní likérkou, kde se vyrábí whisky. Ta však měla v době naší návštěvy bohužel zavřeno. Přespali jsme v autě a druhý den vyrazili trajektem zpět na Skye. O něm si povíme třeba příště. Mějte se salámově!

Sid a Amy

 

 

 

 

Skrytá krása: Proč se vypravit do Applecrossu?

Nová expedice Sida a Amy začíná přesně tam, kde ta minulá skončila – ve skotském Applecrossu, odlehlé vesničce na severozápadním pobřeží země, kde jsme s našimi páníčky nějaký čas i bydleli. Proč má smysl navštívit toto místo „na konci světa“? A jaké zajímavosti zde můžete vidět?

Když jsme poprvé po příjezdu do Applecrossu vyskočili z našeho vyhřátého vozu, nepřestávali jsme vycházet z údivu (býval by nás i polil studený pot, tedy kdyby se psi dokázali potit). Celou vesnici tvoří jen několik baráčků na pobřeží. Nikde ani živá duše. K nejbližšímu veterináři či obchodu s granulemi je to nejméně dvě hodiny jízdy autem, na mobilní telefon se vám tu nikdo nedovolá (což starého Pražáka jako je Sid trochu vyděsilo). Z nebe se navíc za chvíli spustil prudký déšť, ale ne takové ty otravné kapky, co padají v Česku, nýbrž skutečný těžký liják jako kdyby vám někdo pustil do obličeje ledovou sprchu, a ještě s ní točil v ruce. Vážně máme strávit několik měsíců právě tady? Postupně jsme se ale do tohohle netradičního místa na Zemi zamilovali a hned vám povíme proč…

Děsivě nádherné stoupání

Ačkoli je Applecross ve skutečnosti poloostrov, mnozí se shodují, že díky své odlehlosti má tahle lokalita spíše ostrovní charakter a už samotná cesta sem je zážitkem na celý život. Do vesnice se totiž dá dostat prakticky jen po jedné jediné silnici (existuje ještě jedna, vedoucí po pobřeží přes Shieldaig, ta je ovšem skoro dvakrát delší), která vede přes horskou soutěsku nazývanou Bealach na Bà. Ta stoupá až do výšky 626 metrů nad mořem a jedná se tak o třetí nejvýše položenou silnici v celé Británii s vůbec nejstrmějším nepřetržitým stoupáním. Za jasného počasí si zde můžete vychutnat vskutku fantastické výhledy a na vrcholu kopce leží po většinu roku sněhové závěje. Jízda po uzoučké kroutící se silničce, kdy z jedné strany je skála a z druhé prudký sráz dolů, každopádně není nic pro bázlivé povahy. Mějte rovněž na paměti, že zejména v zimě může být tato cesta kvůli sněhu úplně uzavřena. Úzké jednoproudé silnice, tzv. „single track roads“ jsou jinak charakteristické pro celou skotskou vysočinu, takže pro každého, kdo do tohoto konce světa zavítá, je důležité, naučit se na nich řídit. Protijedoucí vozidla se vyhýbají vždy doleva pomocí rozšířených částí vozovky (passing places). Také je klíčové dávat si pozor na volně se pasoucí dobytek, jenž se mnohdy pohybuje přímo po silnici.

„Jedná se o obrovskou viktoriánskou zahradu, obehnanou asi 200 let starou a čtyři metry vysokou zdí, v jejímž středu funguje malá restaurace.“

Povečeřte uprostřed zahrady

Applecross je ve skutečnosti tvořen hned několika miniaturními vesničkami roztroušenými napříč poměrně rozlehlým poloostrovem. Dohromady tu žije jen kolem 200 stálých obyvatel, v jarních a letních měsících je nicméně vesnička přelidněná turisty a najdete zde vše potřebné pro další cestování, hospůdku, restauraci, hotel, obchod, benzínovou pumpu i kemp. Všechny zdejší podniky umožňují vstup se psy, takže zajít si na jídlo či skleničku piva pro nás nebyl žádný problém. Turistické průvodce obvykle doporučují návštěvu Applecross Inn – hospody v centru vesnice, která je vyhlášená po celém Skotsku svým vynikajícím gastronomickým uměním, s čímž rozhodně souhlasíme. Mezi dubnem a říjnem však tento podnik bývá až nepříjemně přecpaný zákazníky čili pokud sem dorazíte v tomto období, je lepší si zajít do nedaleké restaurace zvané Applecross Walled Garden. Walled Garden neboli „Zazděná zahrada“ se nachází v bezprostřední blízkosti Applecross House (zdejšími lidmi označovaný jako Big House), někdejšího sídla místní aristokracie. Jedná se o obrovskou viktoriánskou zahradu, obehnanou asi 200 let starou a čtyři metry vysokou zdí, v jejímž středu funguje malá rodinná restaurace, kde připravují čerstvé kraby a krevety, ulovené v applecrosské zátoce. Ideální místo na večeři o teplých dnech (a samozřejmě když zrovna nelétají všudypřítomní midges).

„Statné jeleny, kteří se bezostyšně pasou přímo mezi domy ve vesnici tu potkáváte na každém kroku.“

Vrcholy a pláže

V Applecrossu se rovněž nachází spousta vynikajících procházek, vhodných právě pro pejsky. Jedna z nejlepších vede podél pobřeží a přes horskou pěšinu na velkou písečnou pláž (Sand) zhruba 7 kilometrů za vesnicí, kde stojí britská námořní základna. Při troše štěstí zahlédnete na moři vynořující se vojenskou ponorku nebo plující loď. Pokud dáváte přednost skalnatým břehům, můžeme doporučit opačnou část poloostrova a procházky na pláže Ard Ban a Coillegillie. Působivá je též stezka „Archeological Trail“ vedoucí od místního kempu přes zalesněný kopec až k jezeru v osadě Milltown a z níž jsou překrásné výhledy na ostrovy Skye a Raasay. Jestliže si chcete vyzkoušet trochu náročnější, celodenní výšlap absolutní pustinou, pak doporučujeme vyrazit z Walled Garden směrem na Kenmore, jde o 15 km dlouhou cestu přes kopce, říčky a jezera s výhledem na Torridonské hory. Applecross je také skvělým místem na pozorování divokých zvířat. Zejména statné jeleny, kteří se mnohdy bezostyšně pasou přímo mezi domy ve vesnici a z lidí nemají pražádný strach, tu potkáváte celoročně na každém kroku. Běžně tu ovšem narazíte i na lišky, zajíce, tuleně či mořské vydry. Milovníky historie zaujme zdejší Heritage Centre.

dav

dav

Kam se podíváme příště?

Už jste se dost vynadívali a rádi byste se z maličkého Applecrossu posunuli někam dál? Skvělé. Dobrodružná výprava Sida a Amy bude pokračovat na nedaleký ostrůvek Raasay, který se rozkládá na opačné straně zálivu. Sbalte si vodítka, pamlsky a jedeme!

Sid a Amy

Velká chlupatá výprava: Jak jsme pročmuchali celé Skotsko

Sid a Amy jsou dva nebojácní psí cestovatelé, původem z České republiky. Následující řádky budou pojednávat o jejich dobrodružné expedici, během které v zimě 2017–2018 proslídili většinu Skotska! Jaká zajímavá místa zde navštívili? Co jste o této drsné, leč nádherné zemi možná nevěděli? A na co si dávat při cestování po severní části Británie pozor?   

Psal se rok 2017, když jsme se spolu s našimi páníčky rozhodli přestěhovat z rodné zemičky do Skotska (o naší strastiplné výpravě z ČR do Spojeného království si můžete přečíst v předchozím článku). Nebo to byl spíš jejich nápad? Na tom už nesejde. Každopádně, co bychom to byli za cestovatele, kdybychom naši novou domovinu důkladně neprozkoumali. A tak jsme se v prosinci téhož roku vydali na další rozsáhlou expedici. V průběhu dvou měsíců jsme najezdili kolem 3700 kilometrů a navštívili značnou část Skotska, včetně přilehlých ostrovů. Putovali jsme po zasněžených horách a malebných údolích, několikrát se přeplavili přes rozbouřené moře, pozorovali divoké jeleny, delfíny a tuleně v jejich přirozeném prostředí, a nevynechali jsme ani prohlídku hradů a rozlehlých měst. Díky tomuto blogu můžete naši velkolepou výpravu prožít s námi a třeba se dozvíte i nějaké tipy a užitečné informace pro vaše vlastní psí cestování. Tak jdeme na to!

„Skotská vysočina je jednou z nejméně osídlených oblastí v Evropě.“

Proč právě sem?

Skotsko je podle nás turisticky hodně nedoceněná lokalita. Přitom zejména pro psy je to učiněný ráj na Zemi. Zdejší vysočina (Highlands), jež se rozkládá na severní polovině skotského území, je jednou z nejméně osídlených oblastí v Evropě. Stovky kilometrů tvoří pouze majestátní hory, travnatá údolí, panensky čistá jezera, bublající vodopády a lesy. I v hlavní turistické sezóně tu proto bez problémů najdete řadu míst, kde se sami můžete nerušeně procházet a prohlížet si lidmi nedotčenou přírodu. Srovnatelně nádherná krajina se nachází snad jedině v Norsku, tam je ale oproti Skotsku všechno výrazně dražší. Na své si tu přijdou i milovníci golfu, historie a skotské whisky. Navzdory nízké populaci je turistické vybavení v této zemi na poměrně slušné úrovni. Téměř v každé malé vesnici najdete veřejné sprchy a WC (ne že bychom s Amy takové služby potřebovaly, leč páníčkům přijdou k duhu), většinou jen za malý či dobrovolný poplatek. Místní obyvatelé jsou navíc neuvěřitelně přátelští a vždy ochotní pomoci.

Skotové nás mají rádi

Co se týká přímo nás psů, tak Skotové (a Britové vůbec) jsou jedním z nejvíce zvířat-milovných národů na světě! Občas jsme si zde připadali jako filmové hvězdy. Neznámí lidé nás běžně zastavovali na ulici a chtěli si mě a Amy pohladit. Spousta hotelů, hospod a restaurací umožňuje chlupatým návštěvníkům vstup (stačí se zeptat nebo hledat na internetu podniky, které jsou „dog-friendly“). V řadě z nich vám obsluha automaticky přinese pamlsek či misku s vodou (kolikrát dříve, než obslouží vašeho páníčka). Stejně tak cestování vlakem je po celé Británii pro psy zdarma a na rozdíl od Česka nemusíte během přepravy nosit náhubky. Samozřejmě však musíte být ohleduplní k ostatním pasažérům.

Jenom to ne!

Samozřejmě, tak jako všude jinde, také Skotsko má své zápory. Při procházkách po krajině (a především v Highlands) si musíte dávat pozor na volně se pasoucí ovce a krávy. Je jich v této zemi skutečně obrovské množství (daleko více než lidí) a většinou se pohybují po loukách, kopcích a sem tam i po silnici naprosto bez omezení a lidského dozoru. Pejsci mají přísně zakázáno tyhle němé obyvatele hor jakkoli obtěžovat. Pokud by snad někoho napadlo vystrašené ovečky pronásledovat, mějte na paměti, že ovčák je v takovém případě oprávněn onoho amatérského psího lovce zastřelit! A váš dvounožec zaplatí tučnou pokutu, takže si ho raději držte na vodítku, pokaždé když jsou ovce v dosahu. Další rada je určená především návštěvníkům z velkých měst – vysočina je opravdu řídce osídlená, proto když vyrazíte někam do hor, nikdy nespoléhejte na to, že potkáte otevřený obchod či hospodu. Nepotkáte! Na velké části severního Skotska není ani mobilní signál. Mějte proto vždy s sebou dostatek jídla a pití.

„Jedná se o maličkatý a nepředstavitelně otravný hmyz.“

Neviditelný zabiják jménem midges

Při cestování po severní Británii je rovněž nutné mít na paměti nevypočitatelné skotské počasí. Mění se totiž přímo s aprílovou rychlostí. Běžně se tu můžete setkat s deštěm, sněhem, kroupami a jasným sluníčkem v průběhu jediné hodiny. Když je ráno vymetená obloha, nikdy to neznamená, že v poledne nepřijde prudký liják. Takže ať si vaši dvounožci nosí nepromokavé a větru-vzdorné oblečení vždy s sebou (i v létě!). Důležitá je především obuv. Řada skotských turistických stezek je velmi bahnitá a za silného deště se zdejší horské pěšiny obvykle změní na potok čili v žabkách rozhodně nikam nechoďte (tedy pokud nejste extrémně otužilí). Asi nejhorší věcí, na kterou však můžete v Highlands narazit jsou „midges“! Jedná se o maličkatý a nepředstavitelně otravný hmyz. Nám psům sice příliš nevadí, nicméně pro člověka je jeho kousání skutečně nesnesitelné (kam se hrabou čeští komáři) a nezabírá proti němu prakticky nic. Romantické stanování se tak snadno může změnit v noční můru. Naštěstí midges létají pouze v určitých částech Skotska a výhradně v letních měsících. Také z toho důvodu jsme se rozhodli absolvovat naši výpravu v zimě.

Dům na kolečkách

Jelikož máme dobrodružnou povahu, měli jsme na naši expedici jen omezený rozpočet a v zimním období je většina turistických chatiček a kempů v Highlands zavřená, usnesli jsme se, že budeme přespávat převážně přímo v páníčkově autě. Zimy nejsou ve Skotsku tolik chladné jako v ČR (teplota zřídkakdy klesne pod -5 stupňů, takže když si váš dvounožec pořídí dostatečně kvalitní spacák a vy se k němu přitulíte, lze docela pohodlně a teple spát i v obyčejném osobním automobilu. Pochopitelně musí být dostatečně dlouhý, abyste se do něj v pohodě vešli. Volba dopravního prostředku je tedy většinou závislá na výšce vašeho páníčka (my máme Volkswagen Passat). Díky nocování v autě jsme získali potřebnou flexibilitu a dařilo se nám též lépe využívat čas. Ve Skotsku jsou totiž v zimě extrémně krátké dny (v létě je tomu přesně naopak), čili denní světlo je potřeba využít na maximum. Vstávat s rozedněním okolo 9.00 a podnikat outdoorové aktivity nejdéle do západu slunce v 16.00. S parkováním svého pojízdného domu si nemusíte příliš dělat hlavu, neboť kempování a spaní v autě je na většině míst ve Skotsku naprosto legální.

55 dní v pohybu

Máte už všechno připraveno? Tak skvělé! Vzhůru za krásami země „statečného srdce“ a dudáků v kiltech. V následujících článcích vám krok za krokem podrobně představíme všechna krásná místra, která jsme si za 55 dní na cestách označkovali. Čekají nás procházky velkými městy jako je Glasgow či Edinburgh, plavby na Hebridy či Orkneje i objevování zapomenutých horských vesniček na vysočině. Tak hlavně nezapomeňte vykročit správnou tlapkou…                             

 

Sid a Amy

Jak jsme projeli západní Evropu aneb neuvěřitelná cesta Sida a Amy do dalekého Skotska

4 dny strávené v autě, 6 navštívených zemí, 2223 najetých kilometrů a nespočet nových zážitků, pachů a občůraných patníků. Taková byla naše první velká výprava do zahraničí. Zajímá vás, jak se dva chlupatí povaleči z Čech dostali až na sever Velké Británie? Pokud ano, pokračujte ve čtení.     

Motor staré škodovky se hrozivě rozdrnčí. V kufru auta už jsou zabalené psí misky, hračky, vodítka, náhubky, pamlsky, 4 pytle výživných granulí, jo a taky pár páníčkových věcí. Naposledy se proběhneme po naší zahradě a s trochu nervózním výrazem oba nasedáme na zadní sedadla, vystlaná pohodlnou dekou. Bude to hodně dlouhá cesta s nejistým koncem. Páníčci sice určitě všechno důkladně naplánovali, ale opravdu nás dokáže tenhle 20 let starý vrak dopravit až do Skotska? Těžko říct. S mírnými obavami vyhlížíme z okýnka a vůz se konečně dává do pohybu. Sbohem rodné Česko, za několik dní už budeme prohánět veverky a skotačit po horách v docela jiné zemi…

 
Jak to všechno začalo?

První cizí zemi, kterou jsme se rozhodli důkladně prozkoumat je Skotsko. Skotsko a zejména jeho severní část se totiž může pochlubit nádhernou divokou přírodou, plnou různých zvířat. A taky tam mají krásné hory, staré hrady, dobrou whisky, přátelské obyvatele a hlavně moře! Coby dva obyčejní psi z Čech jsme samozřejmě ještě žádné moře nikdy předtím neviděli, takže i když tak úplně nevíme, co to vlastně je, určitě bychom se k němu alespoň jednou za život rádi podívali. Amy se také nemůže dočkat až se vyválí ve zdejším bahně (prý ho tam mají po celý rok skutečně dost). Avšak ještě, než započne naše putování po Skotsku, musíme se do něj nejprve nějak dopravit, což není vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Do letadla by nás nejspíš nikdo nedostal. Máme strach z létání a neradi býváme dlouho odloučeni od našich dvounohých kamarádů (to pak Sid začne hned kňourat a je s ním v jedné místnosti k nevydržení).

Volba dopravního prostředku tedy logicky padla na auto. Poté, co nám paníčci sbalili a vyřídili veškeré dokumenty, mohlo naše velké dobrodružství vypuknout.

„Záznam o odčervení nesmí být starší než 5 dní a mladší než 24 hodin.“

Co zařídit a co si vzít s sebou?

No řekneme vám, být psím cestovatelem je pořádná dřina, respektive užijete si dvakrát tolik byrokracie, než když jste pouhý člověk. Předně musíte být očipovaný a nechat si vystavit cestovní pas. Další podmínkou je platné očkování proti vzteklině (asi abyste se v té cizině zbytečně nevztekali a nedělali ostudu). Bez těchto tří věcí nesmíte opustit Českou republiku. Naštěstí se nejedná o nijak zdlouhavé procedury. Všechno vám může za pár minut a (páníčkových) korun vystavit jakýkoli pan veterinář. Dále musíte splnit podmínky té konkrétní země, na jejíž území vstupujete. Díky tomu, že všechny státy, přes které se chystáme projet, jsou součástí Evropské unie, tak mnoho dalších úkonů naštěstí vyřizovat nemusíme. Jediná země, jež má v tomto ohledu extra nároky je samozřejmě Velká Británie. Před vjezdem na ostrovy je nutné každého chlupáče odčervit (ošetřit proti echinokokóze). Odčervení vám musí potvrdit a zaznamenat do cestovního pasu veterinář. Daný záznam navíc nesmí být starší než 5 dní a mladší než 24 hodin, takže pokud se odčervujete v Česku, je nutné naplánovat překročení britských hranic v dané lhůtě. POZOR! Pokud byste cestou do Británie vstoupili, byť jen na chvilku na území neunijního státu (např. Norska nebo Švýcarska), zaděláte si na pořádný malér, co může skončit několikaměsíčním pobytem v karanténě a váš dvounožec zaplatí nehoráznou pokutu čili není radno takový kousek podstupovat.

Cestující spáči

Je pondělí 20. března roku 2017, 9.30 hodin ráno a naše bílá Felicie vyráží na cestu. Z Prahy míříme na západ do Německa. Monotónní jízda po dálnici je celkem nudná, a tak většinu naší výpravy prospíme. Vzbudíme se až pozdě odpoledne a nemůžeme uvěřit svým čumákům. Jsme totiž v západoněmeckém Bonnu, asi 670 kilometrů od našeho bydliště. Bonn je vcelku pěkné městečko střední velikosti. Prý to kdysi bývalo hlavní město Západního Německa. My se tu však příliš nezdržíme. Uděláme si akorát krátkou procházku k místnímu hradu a pak hurá na hotel…pokračovat ve spaní! Musíme si přece odpočinout na další zítřejší povalování v autě.

 

Procházka Bruggami

Druhý den ráno si dáváme snídani, absolvujeme krátkou procházku a jízda pokračuje. Z Bonnu se vydáme do belgických Brugg. V Bruggách zůstaneme o něco déle. Jedná se totiž o jedno z nejkrásnějších měst celé Evropy, jemuž se právem přezdívá „Benátky severu“. Jeho uličky jsou protkané sítí kanálů a najde se tu i spousta úžasných středověkých staveb. Navíc je dnes parádní slunečné počasí, tak proč se neprojít po přímo pohádkovém centru města. Jediné, co bychom Bruggám vytkli jsou vskutku neskutečné davy turistů všude kolem (neumíme si představit navštívit toto oblíbené místo v hlavní sezóně) a také je tu poměrně dost draho. My si naštěstí vystačíme s našimi granulemi a pamlsky z domova. V belgické metropoli zůstáváme skoro až do večera a poté se přesouváme do 446 kilometrů vzdáleného Calais ve Francii, přičemž cestou krátce prosvištíme i kouskem Nizozemska.

Poprvé u moře!

Do Calais přijíždíme už za tmy. V předem domluveném hostelu narážíme na menší problém – ačkoli se jedná o tranzitní město v bezprostřední blízkosti Británie, personál se poněkud zdráhá mluvit anglicky (nicméně nám je to jedno, psi štěkají všude stejně). Nakonec se ovšem páníčci domluví a my se můžeme ubytovat. Během večerního venčení na nás čeká obrovské překvapení – moře! Poprvé v životě spatříme moře. Víc než ta obrovská masa šplouchající vody, nás však zaujme písek na pláži. Pořádně se v něm vyřádíme a pak hnedka do postele. Zítra nastane nejnáročnější bod naší expedice – překročení britských hranic!

„Coby zvíře nesmíte po celou plavbu opustit svůj automobil v podpalubí.“

Lodí, nebo tunelem?

Na britskou půdu se dá dostat dvojím způsobem. Jednou možností je přeprava trajektem. Ta je sice skoro dvakrát levnější, nicméně také zahrnuje velmi přísná pravidla. Coby zvíře nesmíte po celou plavbu opustit svůj automobil v podpalubí. Případně se necháte za poplatek zavřít do kotce. Páníčci tam s vámi být nemohou, takže bázlivějším pejskům toto cestování příliš nedoporučujeme. Jelikož se rovněž počítáme mezi rozmazlené chlupáče, rozhodli jsme se pro variantu číslo dvě a tou je podzemní tunel, vedoucí pod kanálem La Manche. Ten páníčky vyjde na neuvěřitelných 259 euro, tj. přibližně 6993 Kč (poplatek za 1 osobní automobil, 2 lidi a 2 psy – je to ale výrazně míň, pokud si předem zarezervujete místo online), avšak za to je nám umožněno strávit kompletní průjezd v autě společně a je to i poměrně rychlé. Mají tu dokonce recepci pro zvířátka a pánové celníci se k nám chovali velmi vstřícně a laskavě. Neuplynou ani dvě hodiny a jsme na ostrově!

Přejeďte na druhou stranu

Teď už bude naše výprava utíkat jako po másle. Po dálnici míříme z anglického Doveru směrem na sever. Cesta docela svižně odsýpá, akorát jsme nuceni pořád dohlížet na páníčky, jestli řídí po správné straně silnice (v Británii se totiž jezdí vlevo). Nezapomeňte si rovněž pořídit adaptéry na světlomety (je to v Británii povinné pro automobily s levostranným řízením, jinak hrozí tučná pokuta, dají se koupit na benzínce za pár liber). Do skotských Highlands je to odsud ještě přes 1000 km, takže si v půlce jízdy dáme jednodenní pauzu v severoanglickém městečku Harrogate, kde se krátce projdeme, najíme a přespíme. Od důkladnější prohlídky města nás bohužel odradí škaredé počasí. Neskutečně zde prší. Asi se už blížíme ke Skotsku. Jen co nabereme síly, pokračujeme ráno dál.

Konečně v cíli!

Zbytek cesty proběhne už bez nejmenšího vzrušení. Britové jsou velmi ohleduplní řidiči a jak se blížíme ke skotské vysočině, tak výrazně řídne i hustota provozu. Ve čtvrtek 23. března 2017 v 16.00 dorazíme pohodlně do cílového místa – odlehlé skotské vesničky Applecross, ležící na stejnojmenném poloostrově, uprostřed nádherných hor. O něm si však povíme více v jiném článku. Očucháme si zdejší skalnatou pláž a potom…hurá do postele! Musíme si přeci po té fušce opět důkladně odpočinout, ne? Jinak celkově nás (respektive naše dvounožce) tahle 4denní zábava stála zhruba 15 000 Kč (zahrnuje jídlo pro dva věčně hladové ušáky, benzín, pobyt ve dvou hotelech, veterinární poplatky, jízdenku do Euro tunelu a další drobné výdaje). A co bude dál? Jsme ve Skotsku a naše objevování této nádherné země může konečně započít…

Sid a Amy